Propadlými tvářemi

Prokousat se tvářemi a drtit co to dám.
Sám se sebou v čelistech se na nádraží potýkám.
Dotýkám se prsty světel a nevím kudy dál.
Zevnitř krví zalitý a zvenčí uvadám.

Ulita

Ať už jsou to lásky jakékoli, stejně mi schází ulita.
Ulita plži na tělo ulitá
a tak se mlží.
A souží se souží,
když jak žalud do ticha zpod předkožky se plouží.
Láska je hlava v louži, která už nedýchá.

Hovno na dece

Melancholické obrazy, sotva po třicítce.
A Svoboďák mu ležel u nohou.
Roztroušený do dílčích ran biče
pohánějící efektivně pracující chudobou.
První velkou ranou do ciferníku- dětského mozku,
který mu zůstal a už se nezměnil,
bylo jeho zrození.
Toulal se po nocích- sám.
Tak sám.

Délka lidského života vytvořila záminku, pro korupci svědomí.
Návaly nedostatečnosti a strach, že se to nezmění.
Cíle omlácené o hlavu,
vysáté z údu
s chutí toho nejslanějšího spermatu,
lidských kurev,
vlhkým
předem odsouzeným k izolaci.
Přes všechny ty kecy o cestě za štěstím.

Předpokládali jsme pod vlivem chladného temperamentu,
ale 6 tisíc let nestačí ani na chlamydie s cukrem.

 

( )

Tolik neexistující přítomnosti.
Tolik promarněných šancí.
Tolik lidí, které jsem nepotkal.
Existuji jen v rámci.

A rámec mi je formalitou.
Omezenou a bez konce.
Vše je jen formou, která mine.
Nic mimo, nic v závorce.

Cíl

Co slovo, to perla,
když hází je sviním.
Co gesto, to prohra,
když z komplexů jej viním.

Cílů cíl zevšední, na konci života.
Pravda vše nahradí- prázdnota, prázdnota.

Průchod

Mým domovem je podchod- takový roztomilý průchoďák.
Člověk na něj narazí, když leze mu do bot.
Někdy jen projde, někdy se uvnitř pomiluje a jde zas dál.
Za co by taky ten průchod stál, než dostat se z bodu A do bodu B.
A když už ten průchod je- proč ho nevyužít?
"Pracuj a zdechni."
Pak nastane klid.

V zájmu...

Všechny ty poetické zvratky.
Všechny ty nabubřelé zkratky.
Chci jen zabít děvku- která by nesla všechny moje hříchy.
Mé přebujelé ego plné pýchy.

Líbí se mi, když ježíš krvácí, v zájmu všech.
A kreslím močí po kostelních zdech,
ať znova náš spasitel skoná.

Zahodit středy svých os.
Rozřezat špičkami kos
pupek té přežrané svině.
Nechť krev se ukrývá v víně.
Láskou posvěcené.

Nebaví mě...

Už mě nudí rozřezaná zápěstí.
Rezignace na úkor víry v lahvi.
Mikrotenové lži a bakelitové pravdy.
Už mě nudí sublimovaná nenávist pro ovládnutí občana.
Čekání na nevěrnici až do rána.
Instantní štěstí ve všech jeho podobách.
Připomínka toho, že jednou skončím na marách.
Nudí mě:
Překládáni listu v sešitu.
Napůl stáhnout roletu.
Házení žabek,
skákání panáka,
mrdání pod vlivem,
úzkostná ataka,
pohyblivý střed.
Hledění do niter otáčejících se praček.
Nebaví mě život s jeho padesáti odstíny sraček.

J. in memoriam

Když jsem byl malý, viděl jsem ptáky plující po obloze a radoval jsem se z nich.
Pak uzřel jsem ptáčata, vypadlá ze svých hnízd.
To bylo v době, kdy z výšky začali padat lidé.
Tehdy jsem si uvědomil nehmatatelnost neexistujícího nebe.
Naučil jsem se o prázdnotě v lidském nitru.
A proto si nemohu lhát, že duše se osvobodila v nedělním jitru.

Další kolo procesů

A další kolo procesů a další zatýkání.
Ještě, že ne pod levou, ale pod pravou je skrání.
Už ne ideologická hesla, ale peněz zář.
Spravedlnost nastavila druhou tvář.

Fénix nám hoří, klinika hoří a za hranicí nám to vře.
Ministrův barák nehoří.- Tam nám to pravda trochu dře.
A snad čarodějnice v tom prsty má,
když hon na ně ministr pořádá.

Přes růžové brýle vidí černobíle,
ty oči co slzy nesmočí.

Naši drazí rodiče hajlují a myslí, že jsou v právu,
když mohou pochodovat v davu.
Když obsadili si vysoké funkce
a páchají skrze ně sociální punkce.
Když rozprodávají dědictví svých dětí,
kterým zbude z planety jen smetí.
Když je jim všehovšudy dáno
a kurvy jsou chytřejší až ráno.

My smradi z ulice, co sereme vám na hodnoty.
My co víme, že pokrytec není to samé co svatý.
My vám ty vaše vězení pěkně zmalujeme.
My je vám klidně i pochčijeme!

Ze slov která se válí kolem, skládáme si obraz světa.
S rukama prázdnýma, když blíží se veta.

Konec historie

Na ušlapané vyschlé cestě, leží kosti chcíplé labutě.
Idioti na drogách ještě nevědí a ostatní idioti popírají.
Však smrt roztahuje své perutě.

Nemoc šíří se umělohmotnou pouští.
Zvěř známe už jen z gauče a jatek.
Těžko se žilou pouští- když není z čeho.

Mozky jsou vymazány,
orgány probodány.
Těla rozmetány,
sračky jsou odmetány.

Historie shoří v záři naší nekonečné stupidity, dost pokroucené reality.
Pioneer, Voyager, New Horizons už nikdo nenajde.

   

Symbolický podvečer

Chtěl jsem- ale už vlastně nevím co.
Byl jsem- ale už vlastně nevím kdo.
Řek jsem- ale už vlastně nevím proč.
Zřel jsem- a všude jen černá noc.

Moč- tam v sutinách domu.
Těžké boty zněly na rozbitém schodišti.
Chtěli se ukrýt před tlamami psů.
A prýští...

Střepy.
Řev.
Kdy se to takhle zvrtlo?

Jan Ryba leží u zdi a my jsme nepřestali.
Stále ty samé zpěvy.
Figury.
-Zjevy!

Forma se rozpadá, sněží, krev se rozlévá po lince.
A já se zpíjím se zeleným pánem- je tak trochu nazi.
Říká: "Všichni se rodíme nazí, ale..."
Hitler je pro nácky Ježíšem.
Při vší úctě si popíšem.
Jak kradou se znaky a mění symboly.

(PS: V případě recitace čteme nazi jako naci v důsledku čehož vyměníme spisovné slovo nazí za nespisovné slovo ňácí.)

Opuštěné léto

Déception, déprise, renoncer.
Dusno- horko k zalknutí.
Loďka se líně pohupuje na hladině
a uspává brunátného námořníka.
Déception, déprise, renoncer.
Milenecký pár ve stínu stromů.
Chlapecká hlava složená v dívčím klíně.
Jak malé zvíře co hyne.
Vískána, vískána ve vlasech od milé.
Déception, déprise, renoncer.
Dopisy, pohledy vhozeny, ležící uvnitř popelnice.
A jizvy v tváři důchodce,
co nechce již více...
Déception, déprise, renoncer.
 

Když M. souloží V. a V. souloží M.

M. Ta která v řádcích nabývá nových forem.
M. Upřednostňující subjekt před objektem.
M. Srabáctví ukrývané v ohleduplnosti.
M. Ale říkejte to dětem.
M. Dobrá viskozita pohlaví.

M. má doma trpaslíka připomínajícího opici.
Kdyby mu dala červenou čepici a postavila na zahrádku,
kolemjdoucí by ještě týden strašil ve snech.

M. Dobrá viskozita pohlaví.
M. V kognitivních záškubech.
M. V behaviorálních stenech.
M. Dobrá viskozita pohlaví.

Trpasličí opičák v automobilu se znakem červeného kříže pro Krista.
Cítí se jako buddhista,
mág,
zasranej spiritualista.

Soulož- Opakující se diskurz pohlaví, končící ve společném jednotícím signifikantu.

Tam zpátky, tam zpátky- marná snaha.
Cítí se jako Che Guevara.

V., trpaslík, opičák, spirituální úředníček.
Ten nám všem ještě ukáže.
Ten nám tu naši matérii už vymlátí z hlavy.
Vyškrtá všechny tiráže.
Jako, že podstata v hmotě není.

- I on se zbaví lpění.

Jen co se vyprostí z vagíny.
Jen co vyhodí ejakulát.
Tedy až zítra- Dnes by to bylo k vzteku.
Hned, jen co si ještě koupí to a tamto.
A taky, až zaplatí hypotéku. 
  

Zprávaři

Na stínítku kravata oděna v obleku.
V kravatě postava podobná člověku.
"Bombové útoky..."sděluje mužský hlas.
"Děti jsou v kočárku vydány napospas..."
"Stejně jak pole bez ornice nemůže být samec bez samice..."

Ona jak on v obraze rozseknutá v půli.
Pod vlivem čtecího zařízení, ztrácí vůli.
Nekromantik pátá minuta,
když už jí čas netiká.
Vyhřezlé rty, bradavky mírně do stran vychýlené.
Říkají: "Pro tebe jsem příliš dobrá, frajere."
V masce z polypeptidového jedu.

Muž stále mluví, mele, sedí spolu u zprávařského stolu.
Jak praví Tao te ťing: Hodně jídla je hodně výkalů.

Všední den...

Až slova nebudou znít tak falešně, jak sen převalující se za okny.
Možná si vzpomenu na ten den, který se vytratil- tak jako všechny.
Všední a banální, odnikud nic.
Syrové pravdy však v nic je víc.
Než potkáš na cestách, po hvězdách bez hranic.
No tak už sedni si a zanech stati,
všední den prožij si - každý je svatý.

V.

Vědomí, to bez svědomí,
nad odraz se rádo kloní.
Žlutý květ se v tůni zračí,
když se v houbách téměř ztrácí.

V chladné hloubi Lorem ipsum...
V odraze však vidí: summus.
Vzývá lipsum, lipsum, lipsum!
Stal se z něho humus. 

Na provázku

A jen ať si klidně N. v tom jazykovém ústavu blbne.
Věci se stejně rozhodnou, dřív než vůbec začnou.
Jen J. mi zas trochu zhubne.
Budu si ji muset přivázat provázkem, aby mi neuletěla.
Na nebi jak drak housenkového těla, dolů na mě a dlažbu hledí.
Propluje mrakem a už není.
Provázek bezvládně dopadne k zemi.

Biják

Do tváře vražený stařičký širák.
Tělo mé neklidné sužuje křivák.
Na dnešním programu- příšerný biják.
Plouží se, doráží, psychický atak.
Ten film je o tobě a taky o mě.
Jediná scéna: Prázdno je v domě.

Sirky a ředidlo

Hořící keř.
Lež jsou cash.
Zřež tak věř,
v kázání než,
boží trest.
Šíří se děs.
V průvodu jdeš
a v hlavě veš,
vedle ní pleš.
Ale věž neochrání své beránky. 

Krysa

Potkal jsem krysu na ušlapaném náměstí.
Byla tma.
Hleděla na mě svýma diamantově lesklýma očima.
Tělo napjaté, připravená uskočit.
Je zima.
Opatrně jsem si z hlavy sundal čepici, abych ji nevyplašil.
Nejsem lidská- lidská krysa, přesvědčoval jsem ji.
Nejsem lidská- lidská krysa, přesvědčoval jsem sebe.
Položil jsem čepici na chladnou zem a pomalu se vzdálil.
Venku až zebe.
Nejsem lidská krysa.

Kecy

Nic, jenom kecy, kecy, kecy.
Hle, verš spadl mi do klína.
A potom zase kecy, kecy, kecy.
Koho to vlastně zajímá?

V zimě...

Není už zde nic z čeho mít radost.
V průčelí domu jsem zmrzlý na kost.
Ať přijde zápal plic a navždy mě skosí.
Možná však něco je- nevím- snad, cosi.

Déšť v prázdné krajině...

Déšť v prázdné krajině...
(Uhel, tužka, vyladěno v PC)

Ať celá Země exploduje...

Sám sebou a bez plezíru,
sám sebou se zalykám.
Ležím na zemi, nemám sílu,
sám dávno nikam nespěchám.
Ohňostroj na nebi jak stará kurva,
se roztahuje do všech stran.
Starý rok v prdeli.- Přichází nový!
A mnoho od něj nečekám.