Ulita

Ať už jsou to lásky jakékoli, stejně mi schází ulita.
Ulita plži na tělo ulitá
a tak se mlží.
A souží se souží,
když jak žalud do ticha zpod předkožky se plouží.
Láska je hlava v louži, která už nedýchá.

Hovno na dece

Melancholické obrazy, sotva po třicítce.
A Svoboďák mu ležel u nohou.
Roztroušený do dílčích ran biče
pohánějící efektivně pracující chudobou.
První velkou ranou do ciferníku- dětského mozku,
který mu zůstal a už se nezměnil,
bylo jeho zrození.
Toulal se po nocích- sám.
Tak sám.

Délka lidského života vytvořila záminku, pro korupci svědomí.
Návaly nedostatečnosti a strach, že se to nezmění.
Cíle omlácené o hlavu,
vysáté z údu
s chutí toho nejslanějšího spermatu,
lidských kurev,
vlhkým
předem odsouzeným k izolaci.
Přes všechny ty kecy o cestě za štěstím.

Předpokládali jsme pod vlivem chladného temperamentu,
ale 6 tisíc let nestačí ani na chlamydie s cukrem.