Hledá se smysl žití.

Jíst, pít, snít.

Dýchat, srát (chcát), šukat.

To je vše oč tu běží.

Ať člověk stojí, sedí, leží.

Kvůli tomu člověk žije?

Než v zemi jak čurák shnije?

Radši vzít roha a nadobro se ztratit.

Zabalit kufry a večeři zvrátit.

Báseň je...

Báseň je hovno, prázdná řeka.
Kterou močůvka protéká.

Malá písnička o kamarádství...

Kamaráde co tak stojíš?
Proč se mojí smrti bojíš?
Ty budeš šťastně žíti,
i když na mě roste kvítí.
Proč mě týráš svojí přízní,
když mi všechno odporně zní?
Když můj smysl nemá smysl,
skončeme tak ten nesmysl.
Když má duše chřadne v těle,
svět ať táhne do prdele!
Jak tvá mysl možná tuší,
má duše ti nepřísluší.
Kamaráde proč se staráš?
Proč mi klidu dopřát nedáš?

Když starý odchází a ještě starší přichází

Když starý odchází a ještě starší přichází.
Držel jsem ho v náručí, hladil jeho prošedivělý vous.
Líbal jeho popraskaná ústa- ať nevyplují slova pustá.
Cítil jeho křehké teplé tělo, malého vrásčitého dítě.
A srdce - Naše srdce- ztěžka bují- pro naši slastnou anémii.     

Měl jsem sen k ránu.

Měl jsem dnes k ránu krásný sen.
Ležel jsem na hrobu rozčtvrcen.
Rozčtvrcen na hrobu- cáry planou.
Řekl jsem světu: Na shledanou.

Kapky na konečcích prstů

Krev po rukou mi stéká.
Věta za větou, pramen k prameni.
Člověk sám sebe se někdy leká,
jak ho omámí, vlastní zranění.

Kapka za kapkou, končí ve výlevce.
Kapku za kapkou, spolyká stoka.

Ve stojícím automobilu.

Nylon, benzínka, orloj- kroky postrádaly smysl.
Byl jsem tam- v přítmí automobilu a čekal na změnu.
V mihotavé záři reflektorů z vedlejší silnice.
Hledal jsem couru, kurvu, ženu.
Až z mých zorniček zbyly už jen dva černé body, uprostřed širého bělma.
Auta dál projížděla a já zavřel oči. 

Ztracenost bez verše

Byla to jen chvíle- ruce se spojily, rty roztřásly.
Byla to jen chvíle, kde cinkl zvonek projíždějícího kola.
Byla to ta chvíle, kdy si Vladimir Majakovskij něco uvědomil.
Byla to ta cesta...