Pane léčiteli:

Třetí oko slepé je
a zřejmě kurví mozek.
Bude mě léčit chemie.
Dnes totiž není pravěk.

Bez argumentu

Vzteky zas třese se,
pěst vzduchem zazní.
S rozumem neuspěl.
Zkouší to kázní.

Slova

Dnes o tobě napíši báseň- jaká jsi kurva.
A zítra se zas uklidním.
V notesu slova o nichž jen já vím.
Slova kostrbatá, slova roztřesená.
V moři linek utopená.
Můj děda také vypouštěl slova z úst,
spolu s šedivými obláčky
a pak umřel.

Slova se objevila v nových ústech, nových větách a nových souvislostech.
A byla - tak - krásně - prázdná.

Já, ty, on i ona...

Teď a tady s drobným zpožděním.
Nesouměrnost mezi tím co je a co dím.
Někde mezi neustálým se probouzením a spánkem.
Zažívacím ústrojím slovo, šinoucí se ránkem.
K. mi ukazuje jak uspět- je to takový buzerantský tanec.
Hlavně být ctižádostivý, kroutit pořádně zadkem a tvářit se jako samec.
V. se, jako už po tolikáté, převalí na M..
Těžká, těžká mi je zem.
A lék z lékárny nepomáhá.
Po padesáté tabletě mě rozbolela hlava.
Šoustání ve větvích! - Ty kradmá kráso.
I řezník sní o míru, když krájí maso.
Mám problémové chování a tak vše beru zpět.
Všichni jsme stejně z kundy zrození i kdyby popíral to svět. 

Hledá se smysl žití.

Jíst, pít, snít.

Dýchat, srát (chcát), šukat.

To je vše oč tu běží.

Ať člověk stojí, sedí, leží.

Kvůli tomu člověk žije?

Než v zemi jak čurák shnije?

Radši vzít roha a nadobro se ztratit.

Zabalit kufry a večeři zvrátit.

Báseň je...

Báseň je hovno, prázdná řeka.
Kterou močůvka protéká.

Malá písnička o kamarádství...

Kamaráde co tak stojíš?
Proč se mojí smrti bojíš?
Ty budeš šťastně žíti,
i když na mě roste kvítí.
Proč mě týráš svojí přízní,
když mi všechno odporně zní?
Když můj smysl nemá smysl,
skončeme tak ten nesmysl.
Když má duše chřadne v těle,
svět ať táhne do prdele!
Jak tvá mysl možná tuší,
má duše ti nepřísluší.
Kamaráde proč se staráš?
Proč mi klidu dopřát nedáš?

Když starý odchází a ještě starší přichází

Když starý odchází a ještě starší přichází.
Držel jsem ho v náručí, hladil jeho prošedivělý vous.
Líbal jeho popraskaná ústa- ať nevyplují slova pustá.
Cítil jeho křehké teplé tělo, malého vrásčitého dítě.
A srdce - Naše srdce- ztěžka bují- pro naši slastnou anémii.     

Měl jsem sen k ránu.

Měl jsem dnes k ránu krásný sen.
Ležel jsem na hrobu rozčtvrcen.
Rozčtvrcen na hrobu- cáry planou.
Řekl jsem světu: Na shledanou.

Kapky na konečcích prstů

Krev po rukou mi stéká.
Věta za větou, pramen k prameni.
Člověk sám sebe se někdy leká,
jak ho omámí, vlastní zranění.

Kapka za kapkou, končí ve výlevce.
Kapku za kapkou, spolyká stoka.

Ve stojícím automobilu.

Nylon, benzínka, orloj- kroky postrádaly smysl.
Byl jsem tam- v přítmí automobilu a čekal na změnu.
V mihotavé záři reflektorů z vedlejší silnice.
Hledal jsem couru, kurvu, ženu.
Až z mých zorniček zbyly už jen dva černé body, uprostřed širého bělma.
Auta dál projížděla a já zavřel oči. 

Ztracenost bez verše

Byla to jen chvíle- ruce se spojily, rty roztřásly.
Byla to jen chvíle, kde cinkl zvonek projíždějícího kola.
Byla to ta chvíle, kdy si Vladimir Majakovskij něco uvědomil.
Byla to ta cesta... 

Přání a Anexe...

Kazatelé neonové víry přemýšlí jak anektovat nebe.
Stojí- hlavu vyvrácenou.
Sněží.
Tváře jim planou.

Tváře...

V ubryndaném tričku, směje se a mává z městského bilboardu.
Nějaká babka ho lhostejně pozoruje a pročítá nápis- visící nad jeho hlavou jako svatozář.
"S naším novým prostředkem, vám už skvrny náladu nezkazí."
Mé oči podlité krví, krásně doplňují mou zkřivenou tvář.     

Metafora o (......)

Vše je naprosto stejné.
Já čtu Proces a ty pozoruješ kavky.
Vše je naprosto stejné - tedy, téměř vše...

...

Co skrývá se ve větvích, jenž objímají nebe?-Říkám si.
V prstech mě zebe.
-
Zvedne se vítr, ve větvích zapraská.