Lidi na ulici

Potkávám lidi s pokřivenejma ksichtama
Nepoznáš kdo je šťastnej
Nepoznáš kdo je smutnej
Nepoznáš jestli jsi to byl ty, kdo jim zničil život
A tak jdeš a potkáváš lidi s pokřivenejma ksichtama

Zavádějící ukázka z připravované prózy.

Vesmírná loď Země-Tera2, zpomalí a zapne světla v hybernační místnosti. Jeden z pochromovaných sarkofágů se otevře. Člen posádky otevírá oči. Odrazí se a vypluje ze sarkofágu. Chvíli se rozhlíží okolo a pak zapne umělou gravitaci.

Po počáteční euforii z mého probuzení a prozkoumání celého korábu, jsem si musel položit otázku. Jaký to všechno má smysl? Evidentně jsem se probudil dosti neplánovaně. Došlo snad k nečekané chybě a nebo se jedná o standardní chování? Když jsem se probudil, najednou se mi vrátily všechny vzpomínky. Kdo jsem, odkud jsem, proč jsem na vesmírné lidi a kam putujeme. Všechno, až na jednu věc a to tuto. Je běžné a snad dokonce nutné, aby se jednou za čas probudil jeden člen posádky a zkontroloval loď? Její stav, bezproblémové fungování a správně nastavený směr letu? Prošel jsem celou loď a vše se zdálo funkční. Vše bylo jak má být. Za okny tichý vesmír, hvězdy a můj odraz hledí dovnitř lodě, přímo na mě. Jako by ho to venku již nebavilo a chtěl se uvnitř trochu ohřát.

Bylo na čase se hybernovat a počkat do dalšího probuzení, tentokráte již v cíli. Mé vzpomínky na tuto loď, stejně jako na můj předchozí život zmizí.

Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Chci znova usnout a chci se ze snu probudit?

Jaký je vůbec rozdíl mezi realitou virtuální a tou skutečnou? Pokud prožíváme pestřejší a naplňující život v jedné z těchto realit, proč se vracet do druhé, všední a ničím nenaplňující šedi? Není snad kvalita života v tom, jak si jej umíme užít, bez ohledu na místo kde se vyskytujeme? Neměli bychom si realitu volit podle její kvality, pro náš život a ne podle toho, která je z nich reálnější, už jen vzhledem k tomu faktu, že reálnost se jen těžko prokazuje. Neb kdybychom se narodily v simulaci a od dětství se řídili jejími zákonitostmi, tak bychom tyto zákonitosti považovali za reálnější, než skutečnou realitu, kterou bychom nepoznali a kdybychom ji poznali, přišla by nám nereálná. Co tak se narodit s simulaci s rozdílnými pravidly a uvnitř té simulace nasimulovat simulaci, která by byla kopií naší reality? Proč máme tendenci si myslet, že ta či ona konkrétní realita, je tou lepší ze všech realit? A to bez ohledu na již zmíněnou kvalitu života.

Ač nemůžeme určit reálnost světa. Můžeme přeci jen nalézt reálnost a to v reálnosti prožitku.

Kdekdo, zhýčkán bezstarostným životem, kdejaký mazánek moderní a post-moderní civilizace, hledá onu reálnost. Onu autentičnost, která se neprožije ani v rámci knihy, ani v rámci filmu, ani v rámci hry. Tento prožitek jde totiž získat, jen přímou zkušeností. Pocit hladu, mrazu, úzkosti, uvnitř jeskyně. Pocit bolesti a utrpení, vzestup adrenalinu a ponížení. Strach o to poslední co vám zbylo, strach o vlastní život.

A právě utrpení je klíčem celé záhady a dveřmi k reálnému prožití světa a existence v něm.

První to začne nepatrnou vnitřní bolestí, sílící až k neudržitelnému utrpení. Ta chvíle, kdy už prosíte, plazíte se na kolenou a prosíte, ať už to skončí. Teprve tato chvíle je klíčová, právě v tu chvíli se to zlomí. A nejednou vše ustane, vše ztichne a už není utrpení a není radosti, nejsou plány a nejsou starosti. A v tu chvíli pochopíte. V tu chvíli pocítíte. Vy víte. Nic není reálné a vše je jen prázdným modelem pokrytým texturou. City, které doposud oslepovaly naše smysly už nejsou. Motivace přestala existovat. Cíle jsou jen falešné mezníky, které nemají váhu a nevedou k ničemu.

Váš život, jako životy jiných, není směšná, není zlý, ani dobrá. Je zbytečný.

Možná si vzpomenete na to, jak se vás kdysi snažila zahlcená mysl prožitky přesvědčit o účelnosti světa a života na něm, jen aby utekla před smrtí. Před nevyhnutelným zánikem, který nás všechny čeká, dřív nebo později. Hlavně přežít dost dlouho na to, abychom se mohli množit a starat o potomstvo. Jen ještě chvíli udržet tu vnitřní i společenskou lež, která vede potkany, lidi, národy, světy, až ke konečné apokalypse.

Bylo na čase zavřít sarkofág, bylo na čase se znova hybernovat.

Minimalistou

Budu minimalistou
Malý příjem, malý výdaj, malý péro, malý byt
vše skladné a bez protestu
Musím si vybudovat svou osobní, všemi prošlapanou cestu
a vykradu popelnice všem bezdomovcům v městu
Dumpster diving
nažraný z odpadu a oblečen v hadrech, cítím se osvícen
Vždyť zachraňuji planetu
pro každou sketu, který je planeta u prdele.

Něco víc...

Vždy jsem chtěl od života něco víc.
A nejblíž jsem tomu, když nemám nic.

Zezadu

Každý den zezadu
s drátem kolem krku.
Chrčení.
Nehty zaražené v matraci.
Chci tě mrdat jako děvku
a mám rád když se bráníš.
Protože jen bolest je skutečná.
Protože bolest nezná lži.

Volba je podvod

Už se mi zase hroutí život.
Šach za šachem, kdy padne mat?
Požírám figury rovnou z desky
a nevypadá to na obrat.

Znova

Jako by všechno bylo znova.
Zas znova- a naposled?
A naposled je taky znova.
Film začne se zas odvíjet.
Znova ty stejné hloupé chyby.
Stále ta samá bolest vně.
Zas potkáme se, zamilujem
a ty zase zradíš mě.

Jako by všechno bylo znova.
Zas znova- a naposled?
A naposled je taky znova.
Film začne se zas odvíjet.
Znova ty stejné hloupé chyby.
Stále ta samá bolest vně.
Zas potkáme se, zamilujem
a ty zase zradíš mě.

Jako by všechno bylo znova.
Zas znova- a naposled?
A naposled je taky znova.
Film začne se zas odvíjet.
Znova ty stejné hloupé chyby.
Stále ta samá bolest vně.
Zas potkáme se, zamilujem
a ty zase zradíš mě...

Štěstí z magazínu

Zvnitřnělá svině.
Neutop se v amalgámu.
Zvnitřnělá svině.
Vstaň a choď!
Buď hrdý, buď hrdá, že jste svině.
A soustřeďte se na pokrok.
Krok sun krok,
do prdele skok.
Stále stejná terapie, dnes i napřesrok.