Zavádějící ukázka z připravované prózy.

Vesmírná loď Země-Tera2, zpomalí a zapne světla v hybernační místnosti. Jeden z pochromovaných sarkofágů se otevře. Člen posádky otevírá oči. Odrazí se a vypluje ze sarkofágu. Chvíli se rozhlíží okolo a pak zapne umělou gravitaci.

Po počáteční euforii z mého probuzení a prozkoumání celého korábu, jsem si musel položit otázku. Jaký to všechno má smysl? Evidentně jsem se probudil dosti neplánovaně. Došlo snad k nečekané chybě a nebo se jedná o standardní chování? Když jsem se probudil, najednou se mi vrátily všechny vzpomínky. Kdo jsem, odkud jsem, proč jsem na vesmírné lidi a kam putujeme. Všechno, až na jednu věc a to tuto. Je běžné a snad dokonce nutné, aby se jednou za čas probudil jeden člen posádky a zkontroloval loď? Její stav, bezproblémové fungování a správně nastavený směr letu? Prošel jsem celou loď a vše se zdálo funkční. Vše bylo jak má být. Za okny tichý vesmír, hvězdy a můj odraz hledí dovnitř lodě, přímo na mě. Jako by ho to venku již nebavilo a chtěl se uvnitř trochu ohřát.

Bylo na čase se hybernovat a počkat do dalšího probuzení, tentokráte již v cíli. Mé vzpomínky na tuto loď, stejně jako na můj předchozí život zmizí.

Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Chci znova usnout a chci se ze snu probudit?

Jaký je vůbec rozdíl mezi realitou virtuální a tou skutečnou? Pokud prožíváme pestřejší a naplňující život v jedné z těchto realit, proč se vracet do druhé, všední a ničím nenaplňující šedi? Není snad kvalita života v tom, jak si jej umíme užít, bez ohledu na místo kde se vyskytujeme? Neměli bychom si realitu volit podle její kvality, pro náš život a ne podle toho, která je z nich reálnější, už jen vzhledem k tomu faktu, že reálnost se jen těžko prokazuje. Neb kdybychom se narodily v simulaci a od dětství se řídili jejími zákonitostmi, tak bychom tyto zákonitosti považovali za reálnější, než skutečnou realitu, kterou bychom nepoznali a kdybychom ji poznali, přišla by nám nereálná. Co tak se narodit s simulaci s rozdílnými pravidly a uvnitř té simulace nasimulovat simulaci, která by byla kopií naší reality? Proč máme tendenci si myslet, že ta či ona konkrétní realita, je tou lepší ze všech realit? A to bez ohledu na již zmíněnou kvalitu života.

Ač nemůžeme určit reálnost světa. Můžeme přeci jen nalézt reálnost a to v reálnosti prožitku.

Kdekdo, zhýčkán bezstarostným životem, kdejaký mazánek moderní a post-moderní civilizace, hledá onu reálnost. Onu autentičnost, která se neprožije ani v rámci knihy, ani v rámci filmu, ani v rámci hry. Tento prožitek jde totiž získat, jen přímou zkušeností. Pocit hladu, mrazu, úzkosti, uvnitř jeskyně. Pocit bolesti a utrpení, vzestup adrenalinu a ponížení. Strach o to poslední co vám zbylo, strach o vlastní život.

A právě utrpení je klíčem celé záhady a dveřmi k reálnému prožití světa a existence v něm.

První to začne nepatrnou vnitřní bolestí, sílící až k neudržitelnému utrpení. Ta chvíle, kdy už prosíte, plazíte se na kolenou a prosíte, ať už to skončí. Teprve tato chvíle je klíčová, právě v tu chvíli se to zlomí. A nejednou vše ustane, vše ztichne a už není utrpení a není radosti, nejsou plány a nejsou starosti. A v tu chvíli pochopíte. V tu chvíli pocítíte. Vy víte. Nic není reálné a vše je jen prázdným modelem pokrytým texturou. City, které doposud oslepovaly naše smysly už nejsou. Motivace přestala existovat. Cíle jsou jen falešné mezníky, které nemají váhu a nevedou k ničemu.

Váš život, jako životy jiných, není směšná, není zlý, ani dobrá. Je zbytečný.

Možná si vzpomenete na to, jak se vás kdysi snažila zahlcená mysl prožitky přesvědčit o účelnosti světa a života na něm, jen aby utekla před smrtí. Před nevyhnutelným zánikem, který nás všechny čeká, dřív nebo později. Hlavně přežít dost dlouho na to, abychom se mohli množit a starat o potomstvo. Jen ještě chvíli udržet tu vnitřní i společenskou lež, která vede potkany, lidi, národy, světy, až ke konečné apokalypse.

Bylo na čase zavřít sarkofág, bylo na čase se znova hybernovat.