Dnes o tobě napíši báseň- jaká jsi kurva.
A zítra se zas uklidním.
V notesu slova o nichž jen já vím.
Slova kostrbatá, slova roztřesená.
V moři linek utopená.
Můj děda také vypouštěl slova z úst,
spolu s šedivými obláčky
a pak umřel.
Slova se objevila v nových ústech, nových větách a nových souvislostech.
A byla - tak - krásně - prázdná.
Tyto dny tíží. Těžké časem, těžké tíhou prázdných slov, těžké samotou, těžké čekáním na něco, co možná nepřijde. Čekání na zázrak, na milost, na vysvobození z pláče. Pláč a stále jen pláč. Jako očistec. Nebo peklo? Nevyřčená slova, tíha existence. Nevyslovené touhy, zlomené srdce, zraněné ego a rozbité city. Osamělost mladých let měnících se v chiméru. Krása a bolest. Tak blízko. A všechno tak vzdálené. Vše, co by mohlo být, ale není, a proto tíží. Záda zlomená tíhou promarněných okamžiků, odmítnutých lásek, lítostí. Ano, lítost! Soucit a hněv. Hudba jako jediný přítel. A noc. Dlouhé noci vnitřních monologů. Ticho noci, vlastní odraz v zrcadle. Úzkost namalovaná na zdi nářků uvězněné duše, která ztratila směr. Cesta bez cíle, utrpení. Ta, co myslí na smrt a zabíjí víru. Kam jsi odešel? Milovala jsem tě, Ježíši. Tvá nevěsta. Ty jsi mi odpustil, ale já sobě? Kdo ponese tíhu mé samoty? Zůstala jsem ponížená ve své cele, kde přežívám ve vlastních zvratkách.
OdpovědětVymazatBez cíle, bez úsměvu, se smíchem mickey mouse, procházím přetvářkou zvanou lidstvo a ptám se někoho v sobě, co tady vlastně ještě dělám, co si to nalhávám? Pro koho nebo pro co stále předstírat? Pro koho nebo pro co se snažit hrát to divadlo? Komu nebo čemu se přizpůsobovat? Snažit se život přežít nebo ho prožít? Jako bych byla zvíře lapené v pasti. Na cizí planetě. Ve spárech šílenců. Ale veškerá hodnocení jsou zbytečná, když nevím, kdo jsem. Chováme se k sobě stejně jako ke zvířatům. Rozmnožujeme se, abychom se mohli zabíjet, pojídat se navzájem. A pak stavíme pomníky obětem vlastní války. Když nemáme nepřítele, vytvoříme si ho. Třeba v sobě. Náboženství, rasa, politika, pohlaví, postavení. Zástěrky. Touha skrýt se před pokrytectvím svého vylhaného života. Na člověku má cenu jen jedna věc – jeho odvaha. Když neumíme žít, nazveme to poruchou nebo výstřelkem. Nechceme si přiznat, že zabíjíme svou duši a touto vraždou zaséváme nemoc, nemoc duše. Když umírá duše, umírá tělo. Když umírá tělo, umírá duše. Zákon člověka.