Když jsem byl malý, viděl jsem ptáky plující po obloze a radoval jsem se z nich.
Pak uzřel jsem ptáčata, vypadlá ze svých hnízd.
To bylo v době, kdy z výšky začali padat lidé.
Tehdy jsem si uvědomil nehmatatelnost neexistujícího nebe.
Naučil jsem se o prázdnotě v lidském nitru.
A proto si nemohu lhát, že duše se osvobodila v nedělním jitru.
Když jsem byla malá a lehká jako pírko, věřila jsem, že mě vítr odnese někam do nebe a trochu jsem se bála, že odletím.
OdpovědětVymazatVěřila jsem, že se mohu vznést k oblakům, protože víra byla něčím dětsky čistým a přirozeným.
A pak přišly mraky, zatemnily nebe a přišel strach. Ale tentokrát to nebyl strach z letu, ale z pádu. Mraky mne naučily vidět jen prázdno a sebe...
Ale někde uvnitř zůstala ta malá holka, co žasla, že slunce vychází a zase zachází a která věřila, že ji vítr jednou někam odnese.
Proč pták letí a nepřemýšlí o prázdnu? Protože nezná pochybnost.